NEAKTIVNÍ!!! -> Najdete mě na anime-ai.blog.cz (Mitsuki-chan)

Leden 2013

Epilog Já už nemůžu

30. ledna 2013 v 8:08 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Někdo se tu zajímal, jak to bylo dál. Tak jsem rychle něco napsala a je to úplný konec. Nevěděla byc, jak spát pokračování, tudíž jsem to napsala do epilogu. Doufám, že závěrečná část se bude líbit.

"Sakra Rebeko, jsi moje dcera," zvýšil na mě hlas Viktor. Byla jsem na něj naštvaná.
"Pokud se nemýlím, tak si souhlasil před dvěma lety s tím, že budu tvá milenka," zařvala jsem na něj.
"To je pravda, ale nemůže do prdele chtít, abych s tebou měl dítě," měl pravd, jenže já měla své potřeby. Jenže on to nechápal.
"A proč ne, stačí jednoduchá věc a je to," Začala jsem přemýšlet, jestli ho upozornit, že neberu antikoncepci. Neměl o tom ani tucha.
"Nevyhrožuj mi, Rebeko," jeho hlas zněl naštvaně. Byl naštvaný, ale já víc, protože mě naprosto ignoroval.
"To si mám najít někoho jiného, nebo co?" zalapal po dechu. Věděla jsem, že ta představa je pro něj bolestná, ale pro mě víc, nechtěla jsem ho nikdy podvést.
"Počkáme ale ještě chvíli, dobře. Nechci, abys byla moc unáhlená," jeho hlas se změnil, nelíbilo se mu, že bych spala s někým jiným. "Jenom mě prosím nepodváděj," objal mě a já okamžitě roztála. Začal mě líbat do vlasů a postupně přejel až k mým rtům. Vzal moje tváře něžně do dlaní a začal mě vášnivě líbat. Vykolejená jsem mu polibky začala oplácet. Svalil mě na svou postel a rukou zajel pod tričko na spaní. Přesunul se mezi mé nohy.
Ležela jsem pod ním a zrychleně oddechovala. Věděla jsem s jistotou, že budu těhotná, ale nic jsem mu neřekla. On se na mě svalil celou svojí vahou a hladil mě po těle.
"Na dva týdny odjedu, až se vrátím, vyzvednu tě a uděláme si výlet," zašeptal a políbil mě na krk.
Odvezl mě domů a já dva týdny netrpělivě čekala, až se vrátí. Jenže mi začalo být nevolno a rána jsem trávila u záchodové mísy.
"Copak se děje, broučku," přišla za mnou moje matka a hladila mě po zádech, aby mě utišila.
"Zabiješ mě, když ti řeknu, co jsem provedla?" zeptala jsem se ji plačtivě a objala ji, abych se uklidnila.
"Samozřejmě, že ne," políbila mě na čelo a já s knedlíkem v krku otevřela pusu.
"Jsem těhotná," ta slova ze mě vypadla dříve, než jsem sim stihla zabránit.
"S Viktorem, nebo?" stále doufala, že spolu nebudeme a ona by ho mohla získat.
"S Viktorem," zavrčela jsem naštvaně, že o něj stále měla zájem po tom všem, co mu udělala.
"Víš to jistě?"
"Samozřejmě, že vím, vysadila jsem nekoncepci a posledně jsme se milovali bez ochrany," zavrčela jsem ještě vztekleji. Zvedla jsem se z chladné podlahy a vypotácela se ven. Z okna jsem zahlédla, jak zastavuje auto a z něj vylézá Viktor. Zatmělo se mi před očima a já špatně šlápla na schod a skutálela se z nich až ke vchodovým dveřím. Nic jsem necítila, ale probudila jsem se až v nemocnici. Za dveřmi se ozývaly tři hlasy. Naštvaný Viktor, vytočená matka a klidný doktor, který jim právě řekl tu novinu. Sevřelo se mi srdce. On byl naštvaný. Doktor i matka utichli, do dveří vstoupil Viktor a měl naštvaný výraz.
"Tak ty jsi těhotná?" zavrčel a sedl si na židli vedle mé postele.
"Kdy jsi mi to hodlala říct?" zavrčel znovu.
"Dneska jsem to zjistila," rukou si prohrábl vlasy.
"Ach, Rebeko…" zněl zoufale. Nevěděla jsem, co mi udělá, ale jeho výraz se mi ani trochu nelíbil. Natáhl ke mně ruku. Bála jsem se, že mi dá facku, ale on mě pohladil.
"Původně to mělo počkat, až bude lepší příležitost, ale myslím, že teď je nejlepší doba a nevím, kdy mě k tobě Marie zase pustí, proto…" z náprsní kapsy své bundy vyndal malou sametovou krabičku a otevřel ji. V ní byl malý stříbrný kroužek se safírem vybroušeným do tvaru srdce. Sledoval mou reakci. Srdce mi bušením mohlo vyskočit z hrudi, když jsem to viděla.
"Vezmeš si mě?" zašeptal tři slůvka, která mi změnila svět. Přestala jsem vnímat okolí a viděla jenom jeho. Byla výhoda, že jsem ho neměla v rodném listě, protože jsme měli různá příjmení. Pomalu jsem zakývala hlavou a on mi natáhl prstýnek na ruku. Na tváři mi hrál zamilovaný úsměv.
Svatba byla za dva měsíce. Měla jsem a sobě dlouhé bílé šaty, pod kterými nebylo nic vidět. Živůtek byl posetý drobnými kamínky, které odrážely lesk. Na hlavě jsem měla závoj s diadémem. Přední část zakrývala můj obličej. Byly to přesně ty šaty, které jsem měla na sobě v tom snu. Normálně by mě odváděl otec, ale protože stál u oltáře, vedla mě k němu matka. Měla na sobě bledě modré šaty. Vedla mě uličkou a já se snažila dívat jinam, ne na Viktora, protože jsem si chtěla nechat to nejlepší na konec. Když se naše pohledy setkaly, zatajil se mi dech. Měl bílý oblek. Jeho ruka se natáhla pro mou. Matka mě pustila a já byla odevzdaná na pospas osudu. Starosta města odříkal vše a my si řekli "Ano." Oddechla jsem si, až když jsme opustili místnost. To jsem se mu zhroutila do náruče a užívala si ten pocit. Po svatbě, moc hostů tam nebylo, jak jsem si myslela.
Na líbánky mě vzal do Benátek. Kvůli svému stavu jsem si musela na svatební noc počkat. Projížděli jsme se po kanálech ve městě. Byla jsem konečně šťastná a spokojená. Nic mi nechybělo ke štěstí.
Narodila se nám dcerka Barborka. Všichni jsme žili u Viktora. Občas nás přijela navštívit moje matka, ale jenom aby se koukla na mrně a zase odjela.

Já už nemůžu 14.kapitola

19. ledna 2013 v 22:23 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn.: Já se vám moc omlouvám, ale prstě mi ta poslední nešla napsat... Nejdřív Byli Vánoce, to jsem ji chtěla dopsat a pak vám ji sem dát, ale nevyšlo to, protože to byl velký shon. Pak Silvestr, jelikož jsem nebyla doma, tak jsem se se neohla dostat. Jelikož nastalo i pololetí, tak jse se musela učit. A teď je konečně hotová. Končí to téměř tak, jak se odhlasovalo, ale zároveň tak, abych byla spokojená i já. Tak doufám, že se vám bude líbit a třeba nechte nápad, co bych mohla psát příště... Třeba upíry, vkodlaky... Cokoliv, ale upozorňuji, že je tam vždy 18+. Děkuji, že jste četli tuto povídku

14. kapitola
"Mami," zašeptala jsem tiše. Hladila mě ve vlasech. "Kde je?" musela jsem se zeptat. Najednou se otevřely dveře a vešel on. "Viktore," výskla jsem. Oba dva se na mě podívali. Asi si mysleli, že ho nazvu tátou, jenže já nemohla. Přišlo mi, že s volbou života a smrti jsem se rozhodla, jak se k němu budu chovat. Musela jsem se na ně usmívat. Přišel ke mně a pohladil mě po vlasech. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila. Mamka na mě koukala trošku žárlivě a vyjeveně. Jenže on mi polibek oplatil. Měl klobouk, věděla jsem, proč. Musela jsem si ho u sebe přidržet, přece jenom u nás byla mamka. Nakonec jsem ho pustila. Pohladil mě po tváři a usmál se na mě. Koukala jsem se jednoho na druhého. Mamka mě hladila ve vlasech a Viktor po tváři. "Kdy mě pustí?" zeptala jsem se a koukala se na ně. "Za pár dní," usmála se na mě mamka. "Rozhodni se, u koho chceš bydlet," řekla mi narovinu. Přemýšlela jsem, u koho budu. "Budu u mamky," viděla jsem, jak už smutní Viktor, "ale s víkendy u Viktora," doplnila jsem rychle. Vypadal šťastně. Usmála jsem se na něj. Chtěla jsem, aby mě už pustili, jenže to tak nevypadalo. Měla jsem tam být asi ještě další dva týdny. Vypadalo to hůř, než jsem si myslela. Nechtěla jsem tam být tak dlouho, ale musela jsem.
Po dvou týdnech plných testů a prohlídek jsem konečně mohla domů a jelikož byl pátek, přijel pro mě Viktor, měl již nové, ne tak drahé auto. Den předem jsem měla vše sbalené a připravené na odjezd. V noci jsem téměř nespala, protože po jaké dlouhé době jsem zase mohla domů. Přišel pro mě. Byl elegantně oblečený, což se mi velmi líbilo. Přišel ke mně a objal mě. Přivoněla jsem si k vůni, která mi byla tolik známá a tolik líbezná, že jsem si ji chtěla navždy zapamatovat. Milovala jsem vůni jeho kolínské. Začal mě líbat do vlasů. Natiskla jsem se k němu. Po dlouhé době jsem ho mohla konečně pořádně obejmout. Chyběl mi, tolik mi chyběl. Bylo vidět, že i já jemu chyběla, protože mě nechtěl pustit. Nakonec mě opatrně odvedl k autu. Nasedla jsem si na zadní sedadlo, protože jsem se na něj chtěla dívat takto. Nic neříkal. Nastartoval auto a rozjel se od nemocnice. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem se dívat na cestu, protože jsem seděla v autě.
Probudil mě štěrk, skřípající pod koly auta. Pomalu jsem otevřela oči, protože auto se zastavilo a čísi pevné ruce mě vzaly do náruče. Schoulila jsem se a nechala se odnést do domu. Nakonec mě ale postavil v předsíni na zem a já pořádně rozlepila oči. Viktor měl vždy tak krásný úsměv. Na zemi nechal mou tašku a odvedl mě do mého pokoje. Byl jak hotelové apartmá. Nechtěla jsem věřit, že tak velký pokoj bude můj. Podívala jsem se na něj. Musela jsem se usmát. On vypadal spokojeně. Přišel ke mně, objal mě kolem pasu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mu mám vytrhnout, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Políbil mě do vlasů. Zapletl mi do nich prst a já si užívala jeho doteky. Druhá ruka mi zabrousila pod tričko. To jsem mu povolila, ale nic víc. Nechal mě se zabydlet. Líbilo se mi v mém novém pokoji. Doufala jsem, že si i zvyknu. Večer mě přišel navštívit. "Broučku?" vešel do mého pokoje. Zrovna jsem se převlíkala do noční košile. V kalhotách měl okamžitě těsno. Zadívala jsem se na něj a usmála se. "Pojď dál," přetáhla jsem si přes hlavu noční košili a sedla si na postel. Přišel a sedl si vedle mě. Pod košilí jsem neměla nic. Naštěstí nebyla průsvitná. Usmál se na mě. "jak to teda bude?" zeptal se a dychtivě čekal, jak to bude. Musela jsem e zamyslet. "Myslím, že… že…" nemohla jsem se vymáčknout. "Jednoduše už nemůžeme být jako otec a dcera a milostný vztah je mezi námi zakázán," vyšlo mi z úst nakonec. Koukal se na mě smutně. "Máš jiné příjmení, než já, nikdo by nic nepoznal," řekl tiše. Podívala jsem se na něj a pohladila ho po tváři. Přejížděla jsem přes jeho jizvy a usmívala se. Jeho šedé oči se upínaly do těch mých. Usmála jsem se na něj. "Tak dobře," nakonec jsem svolila. Něžně mě povalil na postel. Dívala jsem se na něj tak odevzdaně. Nechtělo se mi věřit, že bych se někdy někomu tak odevzdala jako jemu. Sám i lehl vedle mě a přitáhl k sobě a objal mě. Políbil mě do vlasů. Usmíval se. Nakonec jsem mu usnula v náručí.
Během víkendu jsem byla na Viktorově zahradě. Povedlo se mi postavit velkého sněhuláka. Viktor donesl vše na dozdobení, aby vypadal jako pravý sněhulák.
"Pospěš si," zavolal na mě z haly. "Musíme si pospíšit." Nikam se mi od něj nechtělo, ale bylo to tak domluvené, tak co jsem mohla dělat. Smutně jsem sešla. Nemusela jsem si brát žádné věci. Měla jsem dost věcí doma i tady, jak jsem zjistila. Seběhla jsem rychle ze schodů, rozpřáhl náruč a chytl mě. Přitiskla jsem se k němu, abych ho nemusela nikdy pustit. Nechtěl mě pustit, ale museli jsme. Věděla jsem, že musím. Nakonec mě pomalu odvedl k autu a odvezl k matce. Celkem dlouho jsme stáli na verandě a líbali se. Matce se to moc nelíbilo, protože občas ťukla do dveří, aby už šel. Jenže jsme se rozloučili asi po hodině. Nechtěla jsem ho pustit, ale nakonec jsem se dívala na auto mizící za rohem. Nakonec jsem odešla dovnitř. Matka nikde nebyla a já odešla do pokoje. Na stole jsem měla různé papíry z různých škol. Začala jsem si vybírat školu. Nakonec jsem se pro nějaké rozhodla a šla jsem s potěšením spát…
Konec