NEAKTIVNÍ!!! -> Najdete mě na anime-ai.blog.cz (Mitsuki-chan)

Já už nemůžu 13.kapitola

10. prosince 2012 v 14:33 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Lidičky zlatí, já se vám moc omlouvám, že jsem dlouho nepsala nic. Já prostě neměla náladu na to, abych vymýšlela nové a nové kapitoly. Ale jak se rozhodlo... Zlepší se její vztah s matkou. Takže tedy zůstane s ní. toto je ředposlední kapitolka. Bohužl nevím, jestli napíšu epilog. Přemýšlím o něm, ale nejsem si jistá, jestli by měl být. Popřípadě si o něj musíte říct, abych věděla, jestli ho mám psát.
13. Kapitola
Koukla jsem se na něj, ani jsem nebyla zadýchaná. Díval se na mě. Roku měl stále mezi mýma nohama. Chvěla jsem se, protože byl můj otec a právě udělal toto, což bylo nic oproti tomu, co jsme už dělali. Pousmál se. Držel mě jednou rukou kolem pasu. Byla jsem na něm natisknutá. Nakonec ze mě ten prst vyndal. Sledovala jsem ho, protože jsem po něm najednou toužila, ale nemohla jsem, aby to dál pokračovalo, jenže to on asi takhle skončit nechtěl. Vzal mě do náruče a odnesl do ložnice. Opatrně mě přilehl, jen aby mi neublížil. Najednou jsem měla dole tričko, což se mi ani trošku nelíbilo. Teda vlastně líbilo, ale nechtěla jsem si to přiznat. Díval se na mě. V nestřeženém okamžiku jsem měla někde pryč i podprsenku, nehodlala jsem ji hledat. Upozornila jsem ho, že jsem stále jeho dcera a to, že jsem řekla, že pokud se zjistí, to co se zjistilo, zůstane to na té úrovni. Ignoroval mě, což mě naštvalo. Začala jsem se mu bránit. Přilehl mě úplně. Do ucha mi zašeptal, ať jsem v klidu. Okamžitě jsem se přestala bránit. Usmál se a se rty se přesunul na mé rty, okamžitě mě začal líbat. Jeho ruka se pomalinku sunula po mém bříšku ke kalhotám, které mi nakonec stáhl a zahodil kamsi. Stáhla jsem mu košili. Najednou jsem ho zarazila. Byla jsem sama na sebe naštvaná. Povedlo se mi ho ze sebe shodit, takže jsem měla volnost. Rychle jsem si posbírala věci a zamkla se v koupelně. Rychle jsem na sebe všechno naházela. Z očí mi tekly slzy. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nechala dojít až takhle daleko. Stál před koupelnou. Vypadal nešťastně. Nic jsem mu neřekla a rozeběhla se po schodech dolů. Tam mě chytil za zápěstí.
"Proč mi utíkáš?" zeptal se smutně. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Chvíli jsem na něj jen zírala a nakonec řekla:
"Promiň, ale musím." Věděla jsem, že to není odpověď na jeho otázku. Díval se na mě psím pohledem, dožadoval se normální odpovědi.
"Musím, protože je to špatné, tohle všechno,"řekla jsem mu důvod, který mi byl v podstatě jedno. Já věděla spoustu důvodů, rozumných, proč s ním zůstat. Ale všechny, proč u něj nezůstat, nedávaly smysl. Z očí mi tekly slzy. Držel mě za zápěstí a nehodlal pustit. Vytrhla jsem se mu a utekla do koupelny.
Nemohla jsem už dál. Vypadala jsem zoufale. Viktor, jak jsem zjistila, byl můj otec. Nechovali jsme se tak k sobě, ale věděli jsme to. To mi na psychice moc nepřidalo. Nechtěla jsem žít v tomhle světě. Ve světě, kde muž, kterého miluji, je můj otec. Ta myšlenka mě ubíjela. Nemohla bych bydlet u něj jako dcera a už vůbec ne, jako jeho milenka, nebo přítelkyně. Nečekala jsem, když ho potkala v parku, že se do něj zamiluju a že zároveň najdu svého otce. Nevadilo mi, že vypadá tak, jak vypadá, to bylo to nejmenší Jenže už i milování s ním nebylo povolené. Nemohla jsem se rozhodnout. Trápila jsem se. Nemohla jsem se rozhodnout pro nic, protože všechno mělo své klady a zápory. Byla jsem u otce v domě. Omluvila jsem se, že potřebuju na toaletu. Nijak mě netrápilo, že mě nechtěl nechat o samotě. Prostě jsem se zvedla a odešla na toaletu. Chtěla jsem své i trápení všech ukončit. Viktor by byl nešťastný, protože bych se k němu chtěla chovat jako k otci. V koupelně jsem našla žiletku. Zamkla jsem se tam a opřela jsem se o ně. Do levého předloktí jsem zaryla žiletku a okamžitě pocítila, jak to štípe. Během té doby, co jsem se toho ani nedotkla, jsem zapomněla, jak to bolí. Po chvíli jsem měla na zápěstí vyřezané FOREVER. Musela jsem se zvednout a přejít jinam. Chtěla jsem se opřít o umyvadlo, ale když jsem se pokusila pomocí něj zvednout, akorát jsem upadla a bouchla se do hlavy. Nevěděla jsem, že jsem si nařízla i tepnu, ale najednou jsem ležela v bezvědomí na zemi a nevěděla o sobě.
Na chvíli se mi víčka zvedly, když jsem vedle sebe cítila otce. Musela jsem se pousmát. Držel m přiškrcené zápěstí a volal záchranku. Ani mě netrápilo, jak se dovnitř dostal, ale byl u mě. Pak hovor típl a koukl se na mě. "Nesmíš mě opustit," zašeptal zoufale. Věděla jsem, že musím, protože by to nedopadlo dobře. "Miluju tě," stihla jsem zašeptat a pak najednou tma.
***
Byla jsem tu, teda v mysli. Myslela jsem si, že jsem zemřela. Byla tam tma a já. Nikdo víc. Připadalo mi to jako věčnost. Chodila jsem po té černé prázdnotě sem a tam. Na sobě jsem měla krásné bílé svatební šaty. Poznala jsem, že byl to můj návrh. Pak jsem šla dlouho jedním směrem. Nikde nic a najednou jsem spatřila nějakou osobu za kopečkem. Měl na sobě krásný bílý oblek a na hlavě bílý klobouk do obličeje. Došla jsem až k němu. Byl tam i farář. Také celý v bílém. Viktor mě vzal za ruku a usmál se na mě. Farář dlouho mluvil. Nevím proč, ale všechno mě bolelo. Pak, když se dostal k té části, kdy se má říct "ano", já se zarazila. Jak mě může bolet celé tělo. Šaty se v tu chvíli zbarvili na rudou barvu. Tekla mi krev ze zápěstí. Koukla jsem se na Viktora. Něco šeptal. "Prosím, vzbuď se. Prosím, potřebuju tě," rozuměla jsem mu. Snažila jsem se donutit otevřít své tělo oči, ale jakoby nereagovalo a pak najednou…
Pomalu jsem otevřela oči a pohnula pravou rukou, tu jedinou jsem cítila, za tu mě držel. "Viktore?" zašeptala jsem, měla jsem vyschlo v krku. Byl den, alespoň podle světla zvenku, které jsem zahlédla. Viktor u mě seděl a držel mě za ruku. Slyšela jsem pípátko pípat, že jsem na živu. Viktor ale ležel opřený hlavou o postel. Znovu jsem hnula rukou. To už zvedl hlavu a koukl se na mě. Po obličeji se mu rozlil šťastný úsměv, že jsem vzhůru. Natáhl se pro skleničku a podal mi ji, byla tam čistá voda. Přiložil mi ji k ústům a já se trošku napila. Na zahnání žízně to nestačilo, ale stačilo to na dehydratované rty a vyschlé hrdlo. Pousmála jsem se a pokynutím hlavy jsme mu poděkovala. Zajímalo mě, kde to jsem. Odpověděl, že už týden ležím v nemocnici a chtěli mě udržet v umělém spánku. Pousmála jsem se na něj a tiše jsem se mu omluvila. Pohladil mě po tváři a lehce mě políbil na rty. Polibek jsem mu chtěla oplatit. Rty se jen nepatrně pohnuly. Z očí mi začali stékat slzy. Okamžitě mě konejšil, že to nic, hladil mě po vlasech. Pousmála jsem se a zavřela oči. Pípací zařízení jelo podle tepu mého srdce. Pak najednou jen jeden zvuk.
***
Nechápala jsem to, měla bych být mrtvá. Slyšela jsem ten zvuk, teda jen začátek. Zase byla tma. Zase jsem na sobě měla ty krásné, sněhobílé šaty. Nyní jsem šla rovnou za nosem. Ta cesta mi přišla nekonečná. Nebralo to konce. Nemohla jsem najít cíl své cesty. Když jsem upadla, ležela jsem a brečela. Sebrala jsem síly, abych se mohla vydat dál. Konec mé cesty, zdál se být v nedohlednu. Kráčela jsem dál. Najednou jsem spatřila osobu v černém obleku, odmítla jsem jít dál. Bála jsem se, co to znamená. Byl v černém obleku. Viktor. Měl ale bílý klobouk, stažený do obličeje. Naproti němu však stál v bílém obleku. Opět Viktor. Ten měl však černý klobouk. Stála jsem mezi nimi. Nemohla jsem se rozhodnout, ke komu půjdu. Když jsem se přiblížila k tomu v bílém obleku, obklopil mě mrtvolný puch a chlad. Okamžitě jsem šla k tomu v černém obleku. Obklopilo mě příjemné teplo a vůně. Pak jsem mu ale sundala klobouk. Jeho tvář byla bez jediné chybičky. Zamračila jsem se. "Když půjdeš s semnou, budeš mít mě, bez chyb," promluvil. Ten druhý si odkašlal. Přešla jsem k němu. Měla jsem co dělat, abych zadržela dech. Sundala jsem klobouk jemu. Jeho obličej byl takový, jaký já milovala. "Když ale půjdeš s semnou, budeš mě mít takového, jakého znáš," promluvil svým krásným hlasem. Jeho klobouk jsem si nechala v ruce. A kývla jsem na něj. Najednou mrtvolný prach a chlad byly tatam. Rozlilo se kolem mě příjemné světlo. Lekla jsem se, že jsem si vybrala smrt.
***
"Holčičko moje," ten hlas jsem sotva rozeznávala. Přišel mi jako příjemné objetí domova, po kterém jsem tak dlouho toužila. Z očí mi stékaly po tvářích slzy. "Mami?" zeptala jsem se opatrně. Ten krásný hlas souhlasil. Nemohla jsem uvěřit, že by to byla ona, vždyť jsem ten hlas vždy slýchávala pouze, když na mě křičel a řval. Hladila mě po vlasech. Stále nechtěla přestat. Otevřela jsem oči, abych uvěřila a opravdu. Vedle mé postele seděla ona, má matka. Osoba, kvůli které to všechno začalo. Koukla jsem se na ni zoufale. "Už mi to prosím nikdy nedělej," zašeptala mi. Přikývla jsem. Přišlo mi, že chce, abychom se udobřily. Sice to vypadalo dobře, ale já nepočítala s tím, že přežiju. Kdybych zemřela, mnoho problémů by se vyřešilo.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose Rose | Web | 10. prosince 2012 v 14:45 | Reagovat

no wow..! :D ta část jak si volila smrt nebo život se mi fakt líbila :) no a ted už posladní kapča :3

2 Christeen Christeen | 10. prosince 2012 v 14:49 | Reagovat

no... Ani já jsem při psaní téhle části nevěděla, jak to skončí... Pak to ale dopadlo takhle

3 Ivet P. Ivet P. | 12. prosince 2012 v 22:19 | Reagovat

úžasné,hodně jsi mě překvapila ;) je to skvěle a ta konečná část je boží 8-)

4 Christeen Christeen | Web | 12. prosince 2012 v 22:29 | Reagovat

[3]:Děkuji, že se ti to tolik líbí. Ta konečná část... No... jsem na ni pyšná. Sice jen nevím, jak mě to mohlo napadnout takhle, ale i já jsem spokojená :)

5 Lilia Lilia | 16. prosince 2012 v 19:07 | Reagovat

Nádherná kapitola,ale má otázku,je Viktor mrtvý nebo ta část,kde v nemocnici seděl u ní Viktor byl jen sen?Děkuji,pokračuj dál v psaní úžasných povídek.

6 Christeen Christeen | Web | 16. prosince 2012 v 21:31 | Reagovat

[5]: Děkuji, že se líbí... no, on žije, sen to nebyl. Můžu tě uklidnit. To byla skutečnost. Pak to její rozhodování byla pouze její vlastní představivost. Potřebovala něco, co by ji táhlo zpět do života.

7 Lilia Lilia | 18. prosince 2012 v 20:47 | Reagovat

Děkuji za zodpovězení.Mám ještě jednu otázku , vysvětlíš čtenářům , proč matka k ní byla tak ostrá a nechovala se k ní zrovna nejlépe?Mě by osobně zajímalo , jak se Viktor s její matkou setkali a jak rozešli.Pokračuj v psaní povídky :-)

8 Christeen Christeen | Web | 19. prosince 2012 v 7:33 | Reagovat

[7]: Nemáš zač... Bylo to hlavně kvůli tomu, že já sama jsem měla problém s matkou a potřebovala jsem se vypsat ze svých pocitů. Mě napadlo, že by to v jedné kapitolce někdo vyprávěl, ale bohužel s 14. kapitolkou já budu příběh končit a začnu nový, úplně nezávazný na tomto. Jak se rozešli je tam někde i napsané... Kvůli Viktorovo vzhledu.

9 ArleneVek ArleneVek | E-mail | Sobota v 22:14 | Reagovat

Revolutional update of SEO/SMM package "XRumer 16.0 + XEvil 3.0":
captchas regignizing of Google, Facebook, Bing, Hotmail, SolveMedia, Yandex,
and more than 8400 another subtypes of captchas,
with highest precision (80..100%) and highest speed (100 img per second).
You can connect XEvil 3.0 to all most popular SEO/SMM programms: XRumer, GSA SER, ZennoPoster, Srapebox, Senuke, and more than 100 of other programms.

Interested? There are a lot of introducing videos about XEvil in YouTube.
See you later ;)

XRumer20170721

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama