NEAKTIVNÍ!!! -> Najdete mě na anime-ai.blog.cz (Mitsuki-chan)

Ty & Sawyer

14. února 2013 v 7:22 | Christeen |  Ostatní
Pro El!!!
V komentářích jsem nedávno zmínila, že Elče napíšu nějakou povídku. Stal se z toho imagine. Někteří z vás to dobře znají. Tenhle je na pokračování. Snad i pochopíte, proč je na pokračování. V ději se objeví i známý herec Josh Hollowa, kterého má ta dotyčná osoba moc ráda. Tak doufá, že se bude líbit. 15+

Koukáš se na toho krásného blonďáka, který po tobě hází očkem. Než ti dojde, kdo to je, pár minut to trvá. V momentě, kdy ti dojde, že je to Josh Holloway ten, co hrál Sawyera, naznačíš mu, aby se přiblížil. Četla jsi, že je opět svobodný. Najednou přijde až k tobě a jeho ruka spočine na tvém holém stehně. Máš na sobě jenom černou minisukni a modré tílko s velkým výstřihem. Pod tím máš černé, krajkové spodní prádlo. Podíváš se na něj.
"Ahoj," jeho hlas ti zní jako rajská hudba v uších. Sleduješ jeho pohled. Nemíří ti do výstřihu, ale do očí. Usměješ se na něj.
"Já jsem Sawyer," zřejmě nepředpokládá, že bys ho znala, tak sází na jeho povahu. Ty jsi se akorát culila jako pako a sledovala ho. Zřejmě tě bavilo dělat, že nevíš, kdo on je zač.
"Jsem N/Y," řekneš a položíš mu ruku na rameno a uculíš se na něj. Líbíš se mu očividně. Jeho ruka se na tvé noze posune výš. Líbí se ti to a moc. Tvoje ruka se přesune kolem jeho krku a tím si ho přisuneš blíž. Vsune se mezi tvá stehna.
"Moc rád bych se vedle tebe zítra probudil," zavrněl ti do ucha a tobě bylo jasné, že se tak stane ať už se stane cokoliv.
"No… S tím by se možná dalo něco udělat," řekneš tišším hlasem a zadíváš se mu do očí. Přitáhne si tě k sobě.
"Kousek odtud bydlím, takže asi ke mně," řekne ti vábivě. Vezme tě jednou ruku kolem pasu a přitáhne tě k sobě, takže si stoupneš. Jednou rukou se mu opřeš o hruď a druhou máš kole jeho krku.
"Tak dobře, nechce se mi nikam daleko," řekneš a on tě vede k bytu nad barem. Překvapí tě, jak blízko to opravdu měl. Hned, jak se zabouchnou dveře, tě začne líbat a svlékat. Ani ty nejsi pozadu.
Brzy tě nahou pokládá do své postele. Prohrábneš mu delší vlasy. Ani jeho vousy ti nevadí. Najednou do tebe prudce přirazí, že ti ani nestihneš zareagovat, že něco takového udělal. Zděšeně vydechneš a z úst se ti ozve vzrušené zasténání. On se jenom potěšeně usměje a začne se proti tobě pohybovat. Ty jsi se sotva vzpamatovala z jeho délky, už cítíš další pohyby. Stále zrychluje. Ty se začneš konečně pohybovat proti němu. Najednou tebou projede horká vlna a ty i on najednou vyvrcholíte. Svalí se vedle tebe a přivine si tě do náruče.
"Vedle tebe se chci probouzet každý den," řekne tiše a společně tak usnete.
 

Epilog Já už nemůžu

30. ledna 2013 v 8:08 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Někdo se tu zajímal, jak to bylo dál. Tak jsem rychle něco napsala a je to úplný konec. Nevěděla byc, jak spát pokračování, tudíž jsem to napsala do epilogu. Doufám, že závěrečná část se bude líbit.

"Sakra Rebeko, jsi moje dcera," zvýšil na mě hlas Viktor. Byla jsem na něj naštvaná.
"Pokud se nemýlím, tak si souhlasil před dvěma lety s tím, že budu tvá milenka," zařvala jsem na něj.
"To je pravda, ale nemůže do prdele chtít, abych s tebou měl dítě," měl pravd, jenže já měla své potřeby. Jenže on to nechápal.
"A proč ne, stačí jednoduchá věc a je to," Začala jsem přemýšlet, jestli ho upozornit, že neberu antikoncepci. Neměl o tom ani tucha.
"Nevyhrožuj mi, Rebeko," jeho hlas zněl naštvaně. Byl naštvaný, ale já víc, protože mě naprosto ignoroval.
"To si mám najít někoho jiného, nebo co?" zalapal po dechu. Věděla jsem, že ta představa je pro něj bolestná, ale pro mě víc, nechtěla jsem ho nikdy podvést.
"Počkáme ale ještě chvíli, dobře. Nechci, abys byla moc unáhlená," jeho hlas se změnil, nelíbilo se mu, že bych spala s někým jiným. "Jenom mě prosím nepodváděj," objal mě a já okamžitě roztála. Začal mě líbat do vlasů a postupně přejel až k mým rtům. Vzal moje tváře něžně do dlaní a začal mě vášnivě líbat. Vykolejená jsem mu polibky začala oplácet. Svalil mě na svou postel a rukou zajel pod tričko na spaní. Přesunul se mezi mé nohy.
Ležela jsem pod ním a zrychleně oddechovala. Věděla jsem s jistotou, že budu těhotná, ale nic jsem mu neřekla. On se na mě svalil celou svojí vahou a hladil mě po těle.
"Na dva týdny odjedu, až se vrátím, vyzvednu tě a uděláme si výlet," zašeptal a políbil mě na krk.
Odvezl mě domů a já dva týdny netrpělivě čekala, až se vrátí. Jenže mi začalo být nevolno a rána jsem trávila u záchodové mísy.
"Copak se děje, broučku," přišla za mnou moje matka a hladila mě po zádech, aby mě utišila.
"Zabiješ mě, když ti řeknu, co jsem provedla?" zeptala jsem se ji plačtivě a objala ji, abych se uklidnila.
"Samozřejmě, že ne," políbila mě na čelo a já s knedlíkem v krku otevřela pusu.
"Jsem těhotná," ta slova ze mě vypadla dříve, než jsem sim stihla zabránit.
"S Viktorem, nebo?" stále doufala, že spolu nebudeme a ona by ho mohla získat.
"S Viktorem," zavrčela jsem naštvaně, že o něj stále měla zájem po tom všem, co mu udělala.
"Víš to jistě?"
"Samozřejmě, že vím, vysadila jsem nekoncepci a posledně jsme se milovali bez ochrany," zavrčela jsem ještě vztekleji. Zvedla jsem se z chladné podlahy a vypotácela se ven. Z okna jsem zahlédla, jak zastavuje auto a z něj vylézá Viktor. Zatmělo se mi před očima a já špatně šlápla na schod a skutálela se z nich až ke vchodovým dveřím. Nic jsem necítila, ale probudila jsem se až v nemocnici. Za dveřmi se ozývaly tři hlasy. Naštvaný Viktor, vytočená matka a klidný doktor, který jim právě řekl tu novinu. Sevřelo se mi srdce. On byl naštvaný. Doktor i matka utichli, do dveří vstoupil Viktor a měl naštvaný výraz.
"Tak ty jsi těhotná?" zavrčel a sedl si na židli vedle mé postele.
"Kdy jsi mi to hodlala říct?" zavrčel znovu.
"Dneska jsem to zjistila," rukou si prohrábl vlasy.
"Ach, Rebeko…" zněl zoufale. Nevěděla jsem, co mi udělá, ale jeho výraz se mi ani trochu nelíbil. Natáhl ke mně ruku. Bála jsem se, že mi dá facku, ale on mě pohladil.
"Původně to mělo počkat, až bude lepší příležitost, ale myslím, že teď je nejlepší doba a nevím, kdy mě k tobě Marie zase pustí, proto…" z náprsní kapsy své bundy vyndal malou sametovou krabičku a otevřel ji. V ní byl malý stříbrný kroužek se safírem vybroušeným do tvaru srdce. Sledoval mou reakci. Srdce mi bušením mohlo vyskočit z hrudi, když jsem to viděla.
"Vezmeš si mě?" zašeptal tři slůvka, která mi změnila svět. Přestala jsem vnímat okolí a viděla jenom jeho. Byla výhoda, že jsem ho neměla v rodném listě, protože jsme měli různá příjmení. Pomalu jsem zakývala hlavou a on mi natáhl prstýnek na ruku. Na tváři mi hrál zamilovaný úsměv.
Svatba byla za dva měsíce. Měla jsem a sobě dlouhé bílé šaty, pod kterými nebylo nic vidět. Živůtek byl posetý drobnými kamínky, které odrážely lesk. Na hlavě jsem měla závoj s diadémem. Přední část zakrývala můj obličej. Byly to přesně ty šaty, které jsem měla na sobě v tom snu. Normálně by mě odváděl otec, ale protože stál u oltáře, vedla mě k němu matka. Měla na sobě bledě modré šaty. Vedla mě uličkou a já se snažila dívat jinam, ne na Viktora, protože jsem si chtěla nechat to nejlepší na konec. Když se naše pohledy setkaly, zatajil se mi dech. Měl bílý oblek. Jeho ruka se natáhla pro mou. Matka mě pustila a já byla odevzdaná na pospas osudu. Starosta města odříkal vše a my si řekli "Ano." Oddechla jsem si, až když jsme opustili místnost. To jsem se mu zhroutila do náruče a užívala si ten pocit. Po svatbě, moc hostů tam nebylo, jak jsem si myslela.
Na líbánky mě vzal do Benátek. Kvůli svému stavu jsem si musela na svatební noc počkat. Projížděli jsme se po kanálech ve městě. Byla jsem konečně šťastná a spokojená. Nic mi nechybělo ke štěstí.
Narodila se nám dcerka Barborka. Všichni jsme žili u Viktora. Občas nás přijela navštívit moje matka, ale jenom aby se koukla na mrně a zase odjela.

Já už nemůžu 14.kapitola

19. ledna 2013 v 22:23 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn.: Já se vám moc omlouvám, ale prstě mi ta poslední nešla napsat... Nejdřív Byli Vánoce, to jsem ji chtěla dopsat a pak vám ji sem dát, ale nevyšlo to, protože to byl velký shon. Pak Silvestr, jelikož jsem nebyla doma, tak jsem se se neohla dostat. Jelikož nastalo i pololetí, tak jse se musela učit. A teď je konečně hotová. Končí to téměř tak, jak se odhlasovalo, ale zároveň tak, abych byla spokojená i já. Tak doufám, že se vám bude líbit a třeba nechte nápad, co bych mohla psát příště... Třeba upíry, vkodlaky... Cokoliv, ale upozorňuji, že je tam vždy 18+. Děkuji, že jste četli tuto povídku

14. kapitola
"Mami," zašeptala jsem tiše. Hladila mě ve vlasech. "Kde je?" musela jsem se zeptat. Najednou se otevřely dveře a vešel on. "Viktore," výskla jsem. Oba dva se na mě podívali. Asi si mysleli, že ho nazvu tátou, jenže já nemohla. Přišlo mi, že s volbou života a smrti jsem se rozhodla, jak se k němu budu chovat. Musela jsem se na ně usmívat. Přišel ke mně a pohladil mě po vlasech. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila. Mamka na mě koukala trošku žárlivě a vyjeveně. Jenže on mi polibek oplatil. Měl klobouk, věděla jsem, proč. Musela jsem si ho u sebe přidržet, přece jenom u nás byla mamka. Nakonec jsem ho pustila. Pohladil mě po tváři a usmál se na mě. Koukala jsem se jednoho na druhého. Mamka mě hladila ve vlasech a Viktor po tváři. "Kdy mě pustí?" zeptala jsem se a koukala se na ně. "Za pár dní," usmála se na mě mamka. "Rozhodni se, u koho chceš bydlet," řekla mi narovinu. Přemýšlela jsem, u koho budu. "Budu u mamky," viděla jsem, jak už smutní Viktor, "ale s víkendy u Viktora," doplnila jsem rychle. Vypadal šťastně. Usmála jsem se na něj. Chtěla jsem, aby mě už pustili, jenže to tak nevypadalo. Měla jsem tam být asi ještě další dva týdny. Vypadalo to hůř, než jsem si myslela. Nechtěla jsem tam být tak dlouho, ale musela jsem.
Po dvou týdnech plných testů a prohlídek jsem konečně mohla domů a jelikož byl pátek, přijel pro mě Viktor, měl již nové, ne tak drahé auto. Den předem jsem měla vše sbalené a připravené na odjezd. V noci jsem téměř nespala, protože po jaké dlouhé době jsem zase mohla domů. Přišel pro mě. Byl elegantně oblečený, což se mi velmi líbilo. Přišel ke mně a objal mě. Přivoněla jsem si k vůni, která mi byla tolik známá a tolik líbezná, že jsem si ji chtěla navždy zapamatovat. Milovala jsem vůni jeho kolínské. Začal mě líbat do vlasů. Natiskla jsem se k němu. Po dlouhé době jsem ho mohla konečně pořádně obejmout. Chyběl mi, tolik mi chyběl. Bylo vidět, že i já jemu chyběla, protože mě nechtěl pustit. Nakonec mě opatrně odvedl k autu. Nasedla jsem si na zadní sedadlo, protože jsem se na něj chtěla dívat takto. Nic neříkal. Nastartoval auto a rozjel se od nemocnice. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem se dívat na cestu, protože jsem seděla v autě.
Probudil mě štěrk, skřípající pod koly auta. Pomalu jsem otevřela oči, protože auto se zastavilo a čísi pevné ruce mě vzaly do náruče. Schoulila jsem se a nechala se odnést do domu. Nakonec mě ale postavil v předsíni na zem a já pořádně rozlepila oči. Viktor měl vždy tak krásný úsměv. Na zemi nechal mou tašku a odvedl mě do mého pokoje. Byl jak hotelové apartmá. Nechtěla jsem věřit, že tak velký pokoj bude můj. Podívala jsem se na něj. Musela jsem se usmát. On vypadal spokojeně. Přišel ke mně, objal mě kolem pasu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mu mám vytrhnout, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Políbil mě do vlasů. Zapletl mi do nich prst a já si užívala jeho doteky. Druhá ruka mi zabrousila pod tričko. To jsem mu povolila, ale nic víc. Nechal mě se zabydlet. Líbilo se mi v mém novém pokoji. Doufala jsem, že si i zvyknu. Večer mě přišel navštívit. "Broučku?" vešel do mého pokoje. Zrovna jsem se převlíkala do noční košile. V kalhotách měl okamžitě těsno. Zadívala jsem se na něj a usmála se. "Pojď dál," přetáhla jsem si přes hlavu noční košili a sedla si na postel. Přišel a sedl si vedle mě. Pod košilí jsem neměla nic. Naštěstí nebyla průsvitná. Usmál se na mě. "jak to teda bude?" zeptal se a dychtivě čekal, jak to bude. Musela jsem e zamyslet. "Myslím, že… že…" nemohla jsem se vymáčknout. "Jednoduše už nemůžeme být jako otec a dcera a milostný vztah je mezi námi zakázán," vyšlo mi z úst nakonec. Koukal se na mě smutně. "Máš jiné příjmení, než já, nikdo by nic nepoznal," řekl tiše. Podívala jsem se na něj a pohladila ho po tváři. Přejížděla jsem přes jeho jizvy a usmívala se. Jeho šedé oči se upínaly do těch mých. Usmála jsem se na něj. "Tak dobře," nakonec jsem svolila. Něžně mě povalil na postel. Dívala jsem se na něj tak odevzdaně. Nechtělo se mi věřit, že bych se někdy někomu tak odevzdala jako jemu. Sám i lehl vedle mě a přitáhl k sobě a objal mě. Políbil mě do vlasů. Usmíval se. Nakonec jsem mu usnula v náručí.
Během víkendu jsem byla na Viktorově zahradě. Povedlo se mi postavit velkého sněhuláka. Viktor donesl vše na dozdobení, aby vypadal jako pravý sněhulák.
"Pospěš si," zavolal na mě z haly. "Musíme si pospíšit." Nikam se mi od něj nechtělo, ale bylo to tak domluvené, tak co jsem mohla dělat. Smutně jsem sešla. Nemusela jsem si brát žádné věci. Měla jsem dost věcí doma i tady, jak jsem zjistila. Seběhla jsem rychle ze schodů, rozpřáhl náruč a chytl mě. Přitiskla jsem se k němu, abych ho nemusela nikdy pustit. Nechtěl mě pustit, ale museli jsme. Věděla jsem, že musím. Nakonec mě pomalu odvedl k autu a odvezl k matce. Celkem dlouho jsme stáli na verandě a líbali se. Matce se to moc nelíbilo, protože občas ťukla do dveří, aby už šel. Jenže jsme se rozloučili asi po hodině. Nechtěla jsem ho pustit, ale nakonec jsem se dívala na auto mizící za rohem. Nakonec jsem odešla dovnitř. Matka nikde nebyla a já odešla do pokoje. Na stole jsem měla různé papíry z různých škol. Začala jsem si vybírat školu. Nakonec jsem se pro nějaké rozhodla a šla jsem s potěšením spát…
Konec
 


Já už nemůžu 13.kapitola

10. prosince 2012 v 14:33 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Lidičky zlatí, já se vám moc omlouvám, že jsem dlouho nepsala nic. Já prostě neměla náladu na to, abych vymýšlela nové a nové kapitoly. Ale jak se rozhodlo... Zlepší se její vztah s matkou. Takže tedy zůstane s ní. toto je ředposlední kapitolka. Bohužl nevím, jestli napíšu epilog. Přemýšlím o něm, ale nejsem si jistá, jestli by měl být. Popřípadě si o něj musíte říct, abych věděla, jestli ho mám psát.
13. Kapitola
Koukla jsem se na něj, ani jsem nebyla zadýchaná. Díval se na mě. Roku měl stále mezi mýma nohama. Chvěla jsem se, protože byl můj otec a právě udělal toto, což bylo nic oproti tomu, co jsme už dělali. Pousmál se. Držel mě jednou rukou kolem pasu. Byla jsem na něm natisknutá. Nakonec ze mě ten prst vyndal. Sledovala jsem ho, protože jsem po něm najednou toužila, ale nemohla jsem, aby to dál pokračovalo, jenže to on asi takhle skončit nechtěl. Vzal mě do náruče a odnesl do ložnice. Opatrně mě přilehl, jen aby mi neublížil. Najednou jsem měla dole tričko, což se mi ani trošku nelíbilo. Teda vlastně líbilo, ale nechtěla jsem si to přiznat. Díval se na mě. V nestřeženém okamžiku jsem měla někde pryč i podprsenku, nehodlala jsem ji hledat. Upozornila jsem ho, že jsem stále jeho dcera a to, že jsem řekla, že pokud se zjistí, to co se zjistilo, zůstane to na té úrovni. Ignoroval mě, což mě naštvalo. Začala jsem se mu bránit. Přilehl mě úplně. Do ucha mi zašeptal, ať jsem v klidu. Okamžitě jsem se přestala bránit. Usmál se a se rty se přesunul na mé rty, okamžitě mě začal líbat. Jeho ruka se pomalinku sunula po mém bříšku ke kalhotám, které mi nakonec stáhl a zahodil kamsi. Stáhla jsem mu košili. Najednou jsem ho zarazila. Byla jsem sama na sebe naštvaná. Povedlo se mi ho ze sebe shodit, takže jsem měla volnost. Rychle jsem si posbírala věci a zamkla se v koupelně. Rychle jsem na sebe všechno naházela. Z očí mi tekly slzy. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nechala dojít až takhle daleko. Stál před koupelnou. Vypadal nešťastně. Nic jsem mu neřekla a rozeběhla se po schodech dolů. Tam mě chytil za zápěstí.
"Proč mi utíkáš?" zeptal se smutně. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Chvíli jsem na něj jen zírala a nakonec řekla:
"Promiň, ale musím." Věděla jsem, že to není odpověď na jeho otázku. Díval se na mě psím pohledem, dožadoval se normální odpovědi.
"Musím, protože je to špatné, tohle všechno,"řekla jsem mu důvod, který mi byl v podstatě jedno. Já věděla spoustu důvodů, rozumných, proč s ním zůstat. Ale všechny, proč u něj nezůstat, nedávaly smysl. Z očí mi tekly slzy. Držel mě za zápěstí a nehodlal pustit. Vytrhla jsem se mu a utekla do koupelny.
Nemohla jsem už dál. Vypadala jsem zoufale. Viktor, jak jsem zjistila, byl můj otec. Nechovali jsme se tak k sobě, ale věděli jsme to. To mi na psychice moc nepřidalo. Nechtěla jsem žít v tomhle světě. Ve světě, kde muž, kterého miluji, je můj otec. Ta myšlenka mě ubíjela. Nemohla bych bydlet u něj jako dcera a už vůbec ne, jako jeho milenka, nebo přítelkyně. Nečekala jsem, když ho potkala v parku, že se do něj zamiluju a že zároveň najdu svého otce. Nevadilo mi, že vypadá tak, jak vypadá, to bylo to nejmenší Jenže už i milování s ním nebylo povolené. Nemohla jsem se rozhodnout. Trápila jsem se. Nemohla jsem se rozhodnout pro nic, protože všechno mělo své klady a zápory. Byla jsem u otce v domě. Omluvila jsem se, že potřebuju na toaletu. Nijak mě netrápilo, že mě nechtěl nechat o samotě. Prostě jsem se zvedla a odešla na toaletu. Chtěla jsem své i trápení všech ukončit. Viktor by byl nešťastný, protože bych se k němu chtěla chovat jako k otci. V koupelně jsem našla žiletku. Zamkla jsem se tam a opřela jsem se o ně. Do levého předloktí jsem zaryla žiletku a okamžitě pocítila, jak to štípe. Během té doby, co jsem se toho ani nedotkla, jsem zapomněla, jak to bolí. Po chvíli jsem měla na zápěstí vyřezané FOREVER. Musela jsem se zvednout a přejít jinam. Chtěla jsem se opřít o umyvadlo, ale když jsem se pokusila pomocí něj zvednout, akorát jsem upadla a bouchla se do hlavy. Nevěděla jsem, že jsem si nařízla i tepnu, ale najednou jsem ležela v bezvědomí na zemi a nevěděla o sobě.
Na chvíli se mi víčka zvedly, když jsem vedle sebe cítila otce. Musela jsem se pousmát. Držel m přiškrcené zápěstí a volal záchranku. Ani mě netrápilo, jak se dovnitř dostal, ale byl u mě. Pak hovor típl a koukl se na mě. "Nesmíš mě opustit," zašeptal zoufale. Věděla jsem, že musím, protože by to nedopadlo dobře. "Miluju tě," stihla jsem zašeptat a pak najednou tma.
***
Byla jsem tu, teda v mysli. Myslela jsem si, že jsem zemřela. Byla tam tma a já. Nikdo víc. Připadalo mi to jako věčnost. Chodila jsem po té černé prázdnotě sem a tam. Na sobě jsem měla krásné bílé svatební šaty. Poznala jsem, že byl to můj návrh. Pak jsem šla dlouho jedním směrem. Nikde nic a najednou jsem spatřila nějakou osobu za kopečkem. Měl na sobě krásný bílý oblek a na hlavě bílý klobouk do obličeje. Došla jsem až k němu. Byl tam i farář. Také celý v bílém. Viktor mě vzal za ruku a usmál se na mě. Farář dlouho mluvil. Nevím proč, ale všechno mě bolelo. Pak, když se dostal k té části, kdy se má říct "ano", já se zarazila. Jak mě může bolet celé tělo. Šaty se v tu chvíli zbarvili na rudou barvu. Tekla mi krev ze zápěstí. Koukla jsem se na Viktora. Něco šeptal. "Prosím, vzbuď se. Prosím, potřebuju tě," rozuměla jsem mu. Snažila jsem se donutit otevřít své tělo oči, ale jakoby nereagovalo a pak najednou…
Pomalu jsem otevřela oči a pohnula pravou rukou, tu jedinou jsem cítila, za tu mě držel. "Viktore?" zašeptala jsem, měla jsem vyschlo v krku. Byl den, alespoň podle světla zvenku, které jsem zahlédla. Viktor u mě seděl a držel mě za ruku. Slyšela jsem pípátko pípat, že jsem na živu. Viktor ale ležel opřený hlavou o postel. Znovu jsem hnula rukou. To už zvedl hlavu a koukl se na mě. Po obličeji se mu rozlil šťastný úsměv, že jsem vzhůru. Natáhl se pro skleničku a podal mi ji, byla tam čistá voda. Přiložil mi ji k ústům a já se trošku napila. Na zahnání žízně to nestačilo, ale stačilo to na dehydratované rty a vyschlé hrdlo. Pousmála jsem se a pokynutím hlavy jsme mu poděkovala. Zajímalo mě, kde to jsem. Odpověděl, že už týden ležím v nemocnici a chtěli mě udržet v umělém spánku. Pousmála jsem se na něj a tiše jsem se mu omluvila. Pohladil mě po tváři a lehce mě políbil na rty. Polibek jsem mu chtěla oplatit. Rty se jen nepatrně pohnuly. Z očí mi začali stékat slzy. Okamžitě mě konejšil, že to nic, hladil mě po vlasech. Pousmála jsem se a zavřela oči. Pípací zařízení jelo podle tepu mého srdce. Pak najednou jen jeden zvuk.
***
Nechápala jsem to, měla bych být mrtvá. Slyšela jsem ten zvuk, teda jen začátek. Zase byla tma. Zase jsem na sobě měla ty krásné, sněhobílé šaty. Nyní jsem šla rovnou za nosem. Ta cesta mi přišla nekonečná. Nebralo to konce. Nemohla jsem najít cíl své cesty. Když jsem upadla, ležela jsem a brečela. Sebrala jsem síly, abych se mohla vydat dál. Konec mé cesty, zdál se být v nedohlednu. Kráčela jsem dál. Najednou jsem spatřila osobu v černém obleku, odmítla jsem jít dál. Bála jsem se, co to znamená. Byl v černém obleku. Viktor. Měl ale bílý klobouk, stažený do obličeje. Naproti němu však stál v bílém obleku. Opět Viktor. Ten měl však černý klobouk. Stála jsem mezi nimi. Nemohla jsem se rozhodnout, ke komu půjdu. Když jsem se přiblížila k tomu v bílém obleku, obklopil mě mrtvolný puch a chlad. Okamžitě jsem šla k tomu v černém obleku. Obklopilo mě příjemné teplo a vůně. Pak jsem mu ale sundala klobouk. Jeho tvář byla bez jediné chybičky. Zamračila jsem se. "Když půjdeš s semnou, budeš mít mě, bez chyb," promluvil. Ten druhý si odkašlal. Přešla jsem k němu. Měla jsem co dělat, abych zadržela dech. Sundala jsem klobouk jemu. Jeho obličej byl takový, jaký já milovala. "Když ale půjdeš s semnou, budeš mě mít takového, jakého znáš," promluvil svým krásným hlasem. Jeho klobouk jsem si nechala v ruce. A kývla jsem na něj. Najednou mrtvolný prach a chlad byly tatam. Rozlilo se kolem mě příjemné světlo. Lekla jsem se, že jsem si vybrala smrt.
***
"Holčičko moje," ten hlas jsem sotva rozeznávala. Přišel mi jako příjemné objetí domova, po kterém jsem tak dlouho toužila. Z očí mi stékaly po tvářích slzy. "Mami?" zeptala jsem se opatrně. Ten krásný hlas souhlasil. Nemohla jsem uvěřit, že by to byla ona, vždyť jsem ten hlas vždy slýchávala pouze, když na mě křičel a řval. Hladila mě po vlasech. Stále nechtěla přestat. Otevřela jsem oči, abych uvěřila a opravdu. Vedle mé postele seděla ona, má matka. Osoba, kvůli které to všechno začalo. Koukla jsem se na ni zoufale. "Už mi to prosím nikdy nedělej," zašeptala mi. Přikývla jsem. Přišlo mi, že chce, abychom se udobřily. Sice to vypadalo dobře, ale já nepočítala s tím, že přežiju. Kdybych zemřela, mnoho problémů by se vyřešilo.

Pokračování příště...

Problém!!!

29. listopadu 2012 v 22:27 | Christeen |  Já už nemůžu
Zdravím mí věrní čtenáři,
Mám problém, hodně velký problém. Nevím, jestli už mám v následující kapitole vše ukončit. Myslím příběh Rebeky a jak jste v přeposledním díle rozhodli, jejím otcem. Já už nevím o čem psát a myslím, že kdybych psala ještě dál, tak to akorát zkazím a to bych nechtěla ještě víc, než v poslední kapitole. napíšu Vám zde i možnosti, ze kterých by se dalo vybírat... Bude to víc dotazů, abych se potom podle nich mohla řídit. Já už mám napsaných pár možností, jak by to mohlo pokračovat, ale stále se mi to nezdá. Proto nechávám i vyvíjení příběhu na vás. Doufám, že s koncem budete spokojení, přestože je to tak krátké. Možná i pokračování, ikdyž to už ne, spíše epilog by byl.

Otázky:

1) Má zemřít?
a) Ano
b) Ne

2) Pokud nezemře (jen ti, co odpověděli NE), s kým bude?
a) s Viktorem
b) s matkou
c) s nikým

3)
Odpověď A:
Když zůstane s Viktorem, tak jako s otcem, nebo milencem?
a) Otec
b) milenec

Odpověď B:
Když zůstane s matkou?
a) jejich vztah se zlepší
b) vztah zůstane stejný

Odpověď C:
Když nezůstane s nikým?
a) Bude na ulici
b) ubytuje se u někoho jiného

Děkuji vám za hlasování :) Klidně dopište i svůj názor, i to se cenní :)

Příšerky s.r.o. 2 - Univerzita pro příšerky

24. listopadu 2012 v 15:35 | Mitsuki-chan |  Filmy
Studio Pixar chystá "pokračování" snímku Příšerky s.r.o z roku 2001 a to s názvem Univerzita pro příšerky a to hned ve 3D!! Děj druhého dílu se bude odehrávat před prvním dílem, tudíž se tak úplně nejedná o pokračování. To můžete vidět v traileru níže. A kdy se na ně můžeme těšit? V České republice se do kin podle plánu dostanou 20.6.2013, tak uvidíme, jestli bude termín dodržen. :-)


Já už nemůžu 12.kapitola

18. listopadu 2012 v 14:47 | Christeen |  Já už nemůžu

Pozn: Tato kapitola je vlastně podle rozhodnutí vás, čtenářů. Rozhodlo se, že bude jejím otcem, já osobně jsem si spíše myslela, že nebude jejím otcem, ale nevadí. Jsem zvyklá psát něco incestního, přestože je to divné. Ale je tomu prostě tak. Někdy se stane, že se do sebe zamilují příslušíci jedné rodiny.
12. Kapitola

Snažila jsem se vydržet za ním nejít. Sestřičky si na mě od něj získaly číslo a ptaly se mně, kde jsem a proč jsem nepřišla. Vždy jsem jim odpověděla, že jsem nemocná. Zvládala jsem to týden. Po týdnu, se mě ona zeptala, proč jsem doma. Přitom se tak zvláštně šklebila. Nevěděla jsem proč, ale nějak jsem jí to nevěřila, to s tím, že Viktor je můj otec. Zeptala jsem se jí znovu, zda je to pravda. Chvíli se to snažila zamluvit, ale nakonec odpověděla, že neví, kdo je můj otec. Prý se v té době milovala s několika muži, což mě naštvalo ještě víc. Okamžitě jsem se oblékla a vyběhla z domu. Běžela jsem celou cestu až k nemocnici. Když jsem přiběhla na jeho pokoj, nikde nebyl. Postel byla ustlaná a ani žádné věci tu neměl. Zhroutila jsem se na zem. Rozplakala se. Najednou se ozval hlas, o kterém bych neřekla, že ho ještě někdy uslyším. Ptal se, proč pláču. Sehnul se ke mně a objal mě. Věděla jsem, kdo to byl. Okamžitě jsem ho objala, protože mi chyběl, ať už to bylo jakkoliv, potřebovala jsem být s ním. Hladil mě po zádech. Zeptala jsem se, proč je oblečený. Pousmál se a řekl, že jde domů na revers. Zrychleně jsem oddechovala, protože jsem předtím běžela. Políbil mě. V ten moment přišli sestřičky. Asi jim došlo, jak to mezi námi je. Nestihla jsem nic říct. Rychle řekly, že sanitka je připravená. Viktor mě zvedl ze země. Stále mě objímal. Nechtěl mě pustit. Z očí mi tekly slzy. Otřel mi je a políbil na nos. Zeptala se, co je pravda na tom, že se s ní miloval. Povzdechl si a řekl, že je to pravda. Okamžitě si mě na sebe natiskl. Neodporovala jsem, protože tu byla šance, že on nemusí být můj otec. Mohl to být někdo jiný. Držel mě v náručí. Podívala jsem se mu do očí a zeptala se ho znova, zda se s ní miloval. Můj pohled vypovídal o tom, že by měl konečně kápnout božskou. Povzdechl si a řekl, že ano. Objímal mě. Z očí mi tekly slzy, musela jsem se mu vytrhnout. Chtěl si mě k sobě přitáhnout, ale já nechtěla. Zeptal se mě, co se děje. Zopakovala jsem to samé, co včera. Díval se na mě vyjeveně. Povzdychla jsem si, ale neřekla jsem mu, že to taky nemusí být pravda. Natáhl ke mně ruku. Já k němu ale ne. Byla jsem zoufalá, potřebovala jsem pomoct, ale nemohla jsem takhle. Chtěla jsem vědět, jak by to asi dopadlo, kdyby opravdu byl můj otec. Odpověděl mi:
"Miluju tě a nic to nezmění." Dívala jsem se na něj nevěřícně. Jemu to bylo zřejmě jedno, tenhle cit pro něj byl důležitější.
"Já tebe taky," Zašeptala jsem. Myslela jsem to vážně, ale ten pocit ě štval. Objal mě. Cítila jsem se v bezpečí. Pak jsem se na něj zahleděla. To otázku jsem musela položit. Zeptala jsem se ho, co když je to pravda. Zajímalo mě to a tohle mě nějak neuklidnilo. Odpověděl, že by mě chtěl do péče, ale já hned řekla, že ona by to nedovolila. Musela jsem ho upozornit, že by to ale na úrovni otce a dcery. Sice jsem nevěděla, jak dlouho by mi to vydrželo mně, nebo jemu. Souhlasil, že by to bylo na téhle úrovni. Nakonec jeho sevření povolilo. Políbil mě na čelo. Usmál se. Já mu úsměv neopětovala. Akorát jsem se s ním rozloučila a šla pryč, spíše jsem se rozběhla. Nesnažil se mě zastavit. Doběhla jsem domů a ona už na mě čekala. Okamžitě jsem jí řekla, že chci zjistit, kdo je můj otec. Přikývla, souhlasila s semnou. Ještě k tomu dodala, že ví jistě, že Viktor je můj otec, protože jistila ještě dřív, než se milovala s těma dalšíma, že je těhotná. Dívala jsem se na ni zděšeně. Z očí mi tekly slzy. Nakonec jsem jí řekla, že chci do péče ke svému otci. Dala mi facku a řekla, že mě s ním už nikdy nenechá. Zavrčela jsem na ni, že on se o mě klidně bude soudit. Na to mi dala další facku a zařvala, že a´t si to zkusí, že u soudu řekne, co jme spolu dělali. Nic jsme jí na to neřekla a vyběhla ze dveří. Nepamatovala jsem si cestu k němu. Vyběhla jsem před dům a rozhlédla se. Nikde nebyl. Věděla jsem, kdo by mi mohl pomoct. Vedle nás bydlela jedna paní, ráda jsem k ní jako malá chodila. Doběhla jsem před její dům. Občas mě vozila do školy. Věděla jsem, že má auto. Vykoukla z okna a když viděla, jak se tvářím, otevřela dveře a běžela za mnou. Okamžitě mě objala kolem ramen a ptala se, co se děje a jestli nechci dovnitř. Pověděla jsem j, že potřebuji odvést. Přikývla, ale když jsem řekla, kam bych potřebovala, tak se zajímala, proč tam chci. Odpověděla jsem jí, že potřebuju mluvit se svým otcem. Už nic neříkala, dovedla mě k autu, co měla v garáži a připnula mě, protože já přes slzy neviděla nic. Otevřela bránu a vyjela autem ven. Pak, když ji zase zavřela a vyjeli jsme. Nakonec jsem zase usnula.
Probudilo mě až šťouchání do mě, protože potřebovala vědět, kam má jet. Poděkovala jsem jí a řekla, že na mě čekat nemusí, že se domů nějak dostanu. Přikývla a řekla, ať se držím. Nakonec odjela. Tady jsem to už znala. Rozeběhla jsem se dlouhou ulicí až k jeho domu, který byl na konci. Bylo tam ticho, až jsem se bála, že není doma, ale jakmile jsem vkročila na štěrk, otevřely se dveře a vyběhl on, Viktor, můj otec. Objal mě a odvedl dovnitř.
Posadil si mě na gauč a odešel do kuchyně. Po chvíli se vrátil s hrnkem v ruce. Podal mi jej. Akorát jsem si ho vzala a položila na konferenční stůl. Sledoval mě. Nakonec jsem se zase opřela o opěradlo. Objal mě a přivinul k sobě. Otřel mé slzy. Odtáhla jsem se od něj. Vypadal smutně. Zeptal se mě, co se děje. Pověděla jsem mu své trápení. Zíral na mě s otevřenou pusou. Zase si mě k sobě přitiskl, už jsem neodporovala. Hladil mě po zádech. Najednou se sklonil k mojí hlavě, jeho rty se dotkly mých. Věděla jsem, že se musím odtáhnout, ale zároveň jsem nechtěla. Chytl mě kolem pasu a přetáhl si mě na klín. Dala jsem mu ruce kolem krku a rty stále nerozpojila. Začal mě líbat. Přitiskl si mě k sobě. Cítila jsem, jak jeho kalhoty tlačí na můj rozkrok, přišlo mi to zvrhlé. Odtáhla jsem se od něj. Zamračil se. Řekl, že je jedno, jak to je, ale s tímhle nic neudělám. Stále jsem mu seděla na klíně. Objal mě a já si položila hlavu na jeho rameno. Najednou jsem cítila, jak mi jeho ruka rozepíná kalhoty. Nesnažila jsem se mu v tom nijak bránit a tak se najednou jeho ruka octla pod mými kalhotkami. Okamžitě do mě jedním prstem vnikl. Vyjekla jsem, protože jsem to nečekala. Hladil mě po zádech dál a prst ve mně pokrčil. Chytl mě za bod G, čímž mě okamžitě přivedl k vrcholu.

Pokračování příště.....

Já už nemůžu 11.kapitola

15. listopadu 2012 v 1:02 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Tato kapitolka je trochu... No nevím, mě přijde zvláštní. Potřebovala jsem se ryche přesouvat v čase. Tentokrát ale vy čtenáři rozhodnete, zda to bude tak, či onak. Doufám, že se vám bude líbit. Příjemné čtení
11. Kapitola

O týden později

Přestala s semnou mluvit úplně. Nijak mi to nevadilo. Doma byl klid. Každé dopoledne jsem odcházela do nemocnice. Na školu jsem se vykašlala úplně. Nechodila jsem tam, protože jsem musela být s ním. Ona to samozřejmě nevěděla, takže jsem byla stále s ním. Sestřičky mě tam vždy nechaly celý den. Byla jsem jim vděčná, tak jsem jim donesla čokoládu. Každé jednu výtečnou čokoládu. Čekala jsem, že jí přijde dopis, že mě vyhodili ze školy, ale ten byl stále v nedohlednu, tak jsem to nechala být. Nijak mě to netrápilo. Po týdnu nechození do školy přeci jen něco přišlo a ona na mě vyjela, kde jsem celý týden byla. Na to jsem jí odsekla, že je jen jediná možnost, když ne doma. Dala mi facku a řekla, že jsem naivní. Do očí jsem jí řekla, že je kráva, co žárlí, že já jsem šťastná a ona není. Zamračila se na mě a dala mi facku a bouchla mojí hlavou o zeď. Zatmělo se mi před očima a záda jsem si sedřela o zeď. Nechala mě na zemi ležet, akorát na mě zařvala, že jsem jí ho ukradla. To mě naštvalo. Podívala jsem se na ni. Otevřela jsem pusu, ale z ní vy vyšlo akorát syknutí bolestí a pak najednou tma.

***
Probrala jsem se až po několika hodinách. Ležela jsme na gauči v obýváku. Malátně jsem se zvedla a zamotala se mi hlava. Ztěžka jsem dosedla na gauč zpátky. Venku byla tma, nechtěla jsem rozsvěcet, tak jsem se odplížila ke schodům a odtud vyšplhala opatrně nahoru na horní patro. Nakonec jsem se dostala do pokoje. Potichu jsem zavřela dveře a rozsvítila lampičku na stole. Budík ukazoval kolem čtvrté ráno. Povzdechla jsem si. Ona právě vstávala do práce. Věděla jsem, že světlo u mých dveří jí prozradí, že jsem vzhůru. Vletěla do mého pokoje a celá… Nevěděla jsem, jak to popsat. Dívala jsem se na ni. Pak otevřela pusu a to co z ní vyšlo, to mě vyděsilo. Řekla, že se s ním milovala, několikrát, po několik týdnů. Já měla být výsledkem toho všeho. Nechtělo se mi tomu věřit, že by byl můj otec. Dívala jsem se na ni. Vypadala, že to myslí vážně. Nevěděla jsem, jestli mi lhal Viktor, nebo ne. Raději jsem ji poslala z mého pokoje a zavřela za ní. Tohle mě dostalo… Byla jsem vzhůru celou noc. Nemohla jsem spát. Nakonec jsem usnula těsně před tím, než měla jít za Viktorem, nebo otcem. Ten den jsem tam nešla.

***
O měsíc později

Viktor se stále neprobral. Nebyla jsem ve škole. Po dalším týdnu, co jsem zjistila tu informaci, jí zavolali, že mi hrozí vyloučení ze školy. Nijak jsem na to nereagovala, přišla za mnou kvůli tomu. Řekla jsem, že mám starost o svého otce, takže se nechci psychicky složit ještě kvůli škole. Myslela jsem, že jim to řekne, že jsem na tom špatně, ale neřekla jim to. Po dalším týdnu přišlo, že mě vyloučili. Neměla jsem z toho těžkou hlavu. Každý den jsem chodila za Viktorem, aniž bych o tom řekla něco. Stejně to věděla. Chodila jsem tam každý den a doufala, že se konečně probudí. Pak jsem tam šla o několik týdnů později. Pokaždé jsem tam usnula. Sestřičky mě vždy budily.
Zase jsem u něj seděla. Nedržela jsem ho za ruku, neodvážila jsem se. Nakonec mi zase hlava klesla na jeho postel. Najednou jsem ucítila pohyb po mých vlasech, to mě probudilo. Zamumlala jsem, jestli už je čas jít domů, ale ozval se jiný hlas, mužský hlas. Zvedla jsem hlavu. Upínal na mě své oči. Pousmála jsem se a řekla, že zavolám sestru. Nedokázala jsem říct, co jsem zjistila, ale byla sem smutná z toho, jak chladně se k němu chovám. Chtěl vědět, jak dlouho spal. To jsme mu řekla. Nakonec jsem pro sestřičku došla. Jakmile se to dozvěděli, mě vytlačili z pokoje a poslali domů. Byli u něj i doktoři. Tak sem odešla domů a seděla na posteli. Přemýšlela jsem o všem. Nakonec jsem začala zase kreslit. Namalovala jsem mu obrázek víly s mým obličejem. Byl v teplých barvách. Líbil se mi, až jsem mu ho málem nechtěla dát. Nakonec jsem ho pro něj schovala. Byla jsem plná pochybností, Nevěděla jsem, kdo z nich mluví pravdu. Nechtěla jsem jim věřit, ani jednomu, přesto Viktorovi jsem věřila nejvíc. Přitom bych se svých citů k němu měla zbavit, jelikož je asi můj otec.
následující den jsem šla za ním. Sestřičky mě dovedly na jiný pokoj. Poděkovala jsme jim a vešla. Sedel na posteli a jedl. Usmál se na mě a já na něj. První, co jsem mu řekla, bylo, že si musíme promluvit, Díval se na mě smutně. Zeptala jsem se ho, jestli se opravdu s ní nemiloval. Odpověděl, že ne a proč se znovu ptám. Ne to jsem mu řekla, co mi řekla ona. Byla jsem nešťastná. Z očí mi tekly slzy. Trápilo ho to. Viděla jsem to na něm. Byl z toho nešťastný, ale co jsem mohla dělat. Sehnula jsem se a políbila ho. Na to jsem mu do úst zašeptala: "Sbohem." V tu chvíli si mě k sobě přitiskl a nechtěl mě pustit. Bránila jsem se, ale nepustil mě. Nosem se mi otíral o mou tvář. Líbilo se mi to, ale musela jsem jít. "Miluji tě," zašeptala jsem a on mě nechal se zvednout. Jeho pohled vypovídal o nešťastnosti. Musela jsem jít. Měl to být náš poslední polibek. Z nemocnice jsem utíkala, jak nejrychleji jsem mohla.
Doma jsem se svalila na postel a plakala do polštáře. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho opustila. Ale tohle jsem nezvládala. Ona byla v práci. Vzala jsem si žiletku a ušklíbla se. Opět jsme se zamkla ve svém pokoji. Zase jsem si sedla. Ostrá hrana žiletky se mi kousavě zařezávala do jemné kůže na zápěstí. Štípalo to, ale vydržela jsem to. Teklo z těch ran moc krve. Bylo mi to jedno. Lehla jsem si na zem a ležela. V žaludku mi zakručelo. Nějakou dobu jsem nic nejedla, Nechtěla jsem se zvedat, tak jsem na té zemi nakonec usnula. Slzy mi tekly z očí, krev z rány.

Já už nemůžu 10.kapitola

11. listopadu 2012 v 18:45 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Tato kapitolka navazuje na tu předchozí. ´Je dlouhá, protože jsem ji psala ve vlaku směem na svůj nenáviděný intr. Doufám, že se vám bude líbit, jelikož já jsem absolutně spokojená.

10. Kapitola
Nevěděla jsem, kolik času uteklo, ale když jsem otevřela oči, byla jsem opřená o airbag. Rozhlédla jsem se kole sebe. Z kapoty auta se kouřilo. Začala jsem panikařit, protože Viktor měl na čele krvavý šrám. Okamžitě jsem se odepnula a i jeho. Začala jsem se dobývat z auta. Dveře nechtěli povolit. Natáhla jsem se přes Viktora. Jeho dveře povolily. Vystrčila jsem ho ze dveří a vylezla jsem za ním. Ucítila jsem v oku nějakou vodu. Došlo mi, že je to krev. Snažila jsem se uklidnit, ale odtáhnout Viktora mi dalo dost. Skončili jsme na nějaké louce. Auto nabouralo do stromu a já nevěděla, kde jsme. Druhé auto nikde nebylo. Odtáhla jsem ho alespoň, kam jsem mohla. Okamžitě jsem vytáhla z kapsy mobil a zavolala záchranku. Nemohla jsme jim říct, kde jsme byli, jelikož jsem to sama nevěděla. Řekli, ať zůstanu, kde jsem. Jako bych měla v plánu se zvednout a odkráčet, když jsem se sotva držela. Když poslali záchranku, zandala jsem mobil. V tu chvíli se mi zavřeli oči a tma…
***
Oči jsem otevřela až v nemocnici. Oslnilo mě prudké světlo. Nikdo u mě nebyl. Chtěla jsem znovu usnout, ale nešlo mi to. V tu chvíli otevřela dveře ona. Zamračila jsem se. Neřekla jsem však nic. Nechápala jsem, jak se k němu mohla tak zachovat. Sedla si vedle mé postele. Nevypadalo to, že by se chystala odejít. Povzdychla jsem si. Pak mi došlo… Viktor, kde byl. Chtěla jsem se jít na něj kouknout, ale ona mi řekla, ať zůstanu ležet. Vyjela jsem na ni, že ho vidět musím. Bála jsem se, co s ním je. Jak se doktoři zachovali, když viděli jeho tvář. Dala mi facku, zrovna když vešla sestřička. Koukla jsem se na ni. Okamžitě jsem se jí na Viktora zeptala. Pousmála se a řekla, že mě za ním doprovodí. To mi vykouzlilo úsměv na tváři. Upozornila mě, že si musím vzít sterilní oblečení. Měla jsem to štěstí, že jsem nebyla na kapačce, takže ě za ním vzít mohla. Oblékla jsem si jejich oblečení a šla za ní. Ona řekla, že půjde domů. Řekla jsem ji pouze ,Ahoj' a šla za sestřičkou. Očividně ji to nijak netrápilo. To bylo dobře. Došli jsme k jednomu pokoji na intenzivní péči. Poučila mě, ať jsme potichu. Akorát jsme kývla a poprosila, jestli s ní můžu být sama. Zřejmě ě považovala za jeho dceru, což nebylo tak těžké. Jakmile mi otevřela pokoj, pomal jsem k němu došla a dotkla se jeho ruky. Nepohnul s ní. Ukazovatel života naštěstí pípal, což mě trochu uklidnilo. Koukla jsem se na jeho obličej. Vypadal tak… Neokázala jsem to popsat. Akorát jsem si sedla vedle něj a držela ho opatrně za ruku. Byla jsem smutná, protože jsem na jeho místě měla raději ležet já. Hlava mi klesla na jeho postel. Dívala jsem se mu do očí, teda spíše na oči, protože je měl zavřené. Nakonec se i oči přeci jen zavřely a já usnula.
Probudil mě letmý dotek na rameni, ale nebyl to Viktorův, ale sestřičky. Řekla, že musím na pokoj. Poprosila jsem ji ještě o dvě minuty. Přikývla a odešla za dveře. Zvedla jsem se do Viktora a nahnula se k jeho tváři. "Miluji tě," zašeptala jsem a políbila ho na tvář. Nic se mi nedostalo nazpátek. Povzdychla jsem si a odešla z pokoje. V očích jsme měla slzy. Sestra se mě zeptala, že musí mít svého otce hodně ráda. Na to jsem jí odpověděla, že velmi. Na tváři se mi zjevil úsměv. Následně se mě tázala, proč tam s semnou nebyla i ona. Povzdechla jsem si a řekla, že musela do práce, což taková lež nebyla, jenom tam šla o tři hodiny později. Nakonec ě zase odvedla na můj pokoj. Poprosila jsem ji ještě o jednu nemocniční košili. Ukázala na tašku s mým oblečením. Došla jsem k ní a vytáhla kraťasy a tričko. V tom jsem obvykle spala. Sestřička mi na to řekla, že v tom asi budu spát raději. Koukla jsem se na ni a přikývla. Usála se na mě a odešla. Rychle jsem se převlékla a zalehla do postele. Chtěla jsem se vrátit v čase a abychom nika nevyjeli, ale to se bohužel stát nemohlo. Vedle mě na stolku byl můj mobil. Koukla jsem se, kolikátého je. Bylo 30. Září, což znamená týden po nehodě. Prospala jsem celý jeden týden. Tak proto jsem byla tak hladová, ale žádné jídlo na obzoru. Musela jsem to vydržet. Má ústa byla vyprahlá. To se mi nelíbilo. Pití to taktéž nebylo. Pomalu jsem zavřela oči a ignorovala zvuk hladového žaludku. Trápilo mě to, že tam leží Viktor a ne já. Usnula jsem.
***
Po čtrnácti dnech mě z nemocnice pustili. Museli mě odvézt sanitkou, jelikož se vymluvila, že není doma. Opravdu, když jsem přišla k domu, bylo zamčeno. Jízda sanitkou byla super, povídala jsem si s jedním saniťákem, ale nebyl to Viktor. Nakonec jsem byla doma, úplně sama. Odnesla jsem si igelitku k sobě do pokoje. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. To, co jsem tam uviděla, mě dostalo. Moje tajná skrýš byla otevřená, deníček nikde a klíčky také. Pak jsem se rychle koukla na desky, těch se ani nedotkla. Myslím, že deníček ji naštval dost. Na dřevěné podlaze jsem měla černou zuhelnatělou skvrnu. Netrvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, od čeho to je. To mě dostalo. Byla jsem už tak dost vynervovaná z nemocnice a školy a ještě k tomu tohle. V tu chvíli jsem jí byla vděčná a to, že není doma. Šla jsem do koupelny a sáhla po jedné jediné věci, kterou jsem potřebovala. Žiletka. Chytla jsem ji mezi dva prsty a už jsem se chtěla zaříznout do svého zjizveného zápěstí, ale pak jsem si uvědomila, že bych měla jít raději do pokoje. Takže jsem se octla v pokoji. Nijak jsem neřešila zámek. Bylo mi to jedno. Sedla jsem si na zem a žiletkou se přiblížila ke svému zápěstí. Zatnula jsem zuby, jakmile se mi ostrá hrana žiletky zaryla do kůže. V tu chvíli z ní začala téct krev. Udělala jsem rukou tah dolů, abych ránu zvětšila. Bolelo to jako čert, ale přesunula jsem se dál.
Takhle jsem si na ruce udělala asi deset řezanců a všechny krvácely. Cítila jsem, jak se mi horká krev spojuje do jednoho pramínku a stéká do dlaně, kde se opět rozděluje. Celou dlaň jsem měla zakrvenou a i všechny prsty. Krev mi odkapávala z konečků prstů. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, protože jsem to chtěla vydržet. Očima jsem si fascinovaně prohlížena svoji ruku. Ten pohled mě nijak neděsil, Byla jsem za to ráda, zbavilo mě to bolesti psychické. V tu chvíli se ve dveřích objevila ona. To se mi nijak nelíbilo. Viděla mě a moji krvácející ruku. To mě rozzuřilo. Vyjela jsem na ni, proč neklepe. Na to na mě zařvala, že četla můj deník.

Já už nemůžu 9.kapitola

9. listopadu 2012 v 0:51 | Christeen |  Já už nemůžu
Pozn: Omlouvám se, že to byl týden, ale nevěděla jsem o čem psát a ta kapitola se mi zdála neukončitelná. Takže jsme ji nakonec musela ukončit takto. Doufám, že se budete těšit na další a další kapitoly. PS: 18+

9. Kapitola
Probudily mě sluneční paprsky na mé tváři, které se do místnosti dostaly přes nezatažené okno. Chvíli mi nedocházelo, kde to vlastně jsem, pak mi to ale docvaklo. Docvaklo mi to až tehdy, když jsem jeho ruku cítila na svém… Došlo mi, že to nebyl jenom sen, jelikož jsme oba byli nazí a jeho ruka spočívala na mém ňadru. Musela jsem se usmát. Ležela jsem k němu zády. Neměla jsem odvahu se pohnout. Navíc jsme na sobě byli natisknutí. V tu chvíli jsem ucítila pohyb jeho ruky, jak mě hladí. Druhá ruka dosud byla na mém bříšku. Pohnul i tou a natiskl si mě na sebe. Měl je na mé hrudi zkřížené, ale nevadilo mi to. Akorát jsem se o něj opřela a užívala si jeho doteky. Tváří, měl strniště, mi lehce přejížděl mu krku. Tu a tam mě na něj i políbil. Jeho ruce mě laskaly po nahé kůži. Po celém těle jsem měla husí kůži. Pak jsem si vzpomněla na jeho tvář a zatoužila ji znovu spatřit. Chtěla jsem se k němu otočit, ale znemožnil mi to. To se mi ani trochu nelíbilo. Okamžitě jsme si jeho ruce na svém bříšku povolila, otočila se k němu. V tu chvíli sklonil hlavu. Jeho ruce mě objímaly kolem pasu. Využila jsem toho, že mám ruce volné. Zvedla jsem mu hlavu a koukla se na jeho tvář. Smutně se na mě podíval. Já se do jeho tváře zamilovala. Nějak to stále nechápal. Tak jsem se ho musela zeptat proč. Začal mi vyprávět o dívce, do které byl dříve zamilovaný. Myslel si, že je ta pravá, protože se k němu chovala tak laskavě. Důvěřoval jí, chtěl pro ni udělat první, poslední. Slibovala mu, že se jeho tváře nevyděsí. On jí to všechno věřil. Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo mi to lípo, chtěla jsem té náně rozbít ústa. Když pokračoval, řekl, že když viděla jeho tvář, zalekla se a utekla. Už o ní nikdy neslyšel. Zeptala jsem se ho na její jméno. Marie. Zmrazilo mě. Je jen náhoda, že se tak jmenuje i ta osoba u mě doma. Následně jsem se zeptala, jak se jmenovala přímením. V tom momentě by se ke mně krve nedořezali. Byla jsem bledá jako stěna. Musela jsem se zeptat, jestli se s ní miloval. Naštěstí ne. Oddechla jsem si alespoň v tomhle. Otázal se mě, co se mi stalo. Musela jsem mu říct, jak se jmenuji příjmením. I on najednou ztuhnul a podíval se na mě, zda je to pravda. Vypadlo z něj, že se jí včera ani nepodíval do obličeje. Nepoznal ji a ona jeho zřejmě také ne. Akorát jsem ho pevně objala a usmála se. Pevně mě sevřel v náruči, kterou jsem nechtěla nikdy opustit. Nevypadalo to, že on by mě někdy pustit chtěl. Byla jsem v klidu a koukala se na něj. Chtěla jsem být navždy s ním. Napořád. Pak se naklonil k mému uchu a zašeptal: "Vezmi si mě."
Překvapeně jsem se na něj podívala. Usmívala jsem se, ale řekla jsem mu, ať se mě zeptá po maturitě. Přikývl. Vypadal smutně, tak jsem ještě dodala, že moje prozatímní odpověď je "ano", ale že u to řeknu plnohodnotně až bude čas. To mu udělalo ohromnou radost. I mě samozřejmě. Přesunul se pod dekou nade mne. Podívala jsem se u do očí. Podepřel se na loktech. Něco i to připomínalo. Musela jsem se pousmát. Nevadilo mi to. Přitiskla jsem si ho k sobě a začala ho něžně líbat. Jenže on se odtáhl. Zvedl mě do náruče a nesl do koupelny. Líbilo se mi v jeho náručí. Pousmála jsem se a nechala se ponořit do horké vody, kterou napustil mezitím, co mě líbal. Udělala jsme tam místo i jemu, Nenechal se dlouho vybízet a vlezl si do vody také. Okamžitě si mě přitáhl na klín. Cítila jsem mezi nohama jeho vzrušení. V tu chvíli jsem se na něj roztouženě podívala. Dlouho se mi díval do očí. Tentokrát jsem zakňourala vzrušením já. Moje ruka mu sjela po hrudi k jeho přirození. Má tváře nabrali rudou barvu, jelikož tohle jsem nikdy nezkoušela. Pousmál se a akorát mě hladil po bocích. Nechala jsem ho a začala rukou něžně přejíždět po jeho penise. Stud ze mě každým pohybem opadával.
Jakmile nabyl své úplně velikosti a objemu, trochu jsem se zděsila, jak se to do mě mohlo vejít. Políbil mě. Zvedl mě za boky a opatrně do vody mě zase ponořil. Byla jsem přesně namířená na jeho chloubu. Dosedla jsem na celou délku jeho údu. To ze mě vydralo slastný sten. Usmál se a přitiskl si mě k sobě. Jakmile jsem si na něj zvykla, začal mě za boky zvedat a přirážet si mě na sebe. Jeho rty se zatím dotýkaly mé nahé kůže. Měla jsem zavřené oči. Najednou pohyb jiným směrem. Opřel si mě o vanu a zvýšil rychlost. Začal mě líbat. Já jsme se mu polibky snažila oplácet, ale z úst se mi draly další steny. Nakonec se do mě udělal a já dosáhla orgasmu s ním. Podíval se na mě a usmál se. Políbil mě. Po chvíli ze mě vyklouzl a vyndal mě z vany. S puntičkářskou přesností mě utíral. Nakonec mě oblékl do jakéhosi županu, zřejmě jeho. Pomalu mě odvedl do kuchyně. Rozhlédla jsem se. Byla moderně zařízená. To se mi líbilo. Linka byla ze světlého dřeva. Nikde neměla žádné zdobení, nebo něco takového. Prostě jen hladký kus světlého dřeva. Deska byla z bílého mramoru. Celá kuchyň vypadala jako bílá čokoláda. Uprostřed kuchyně byl ostrůvek, ve kterém byla zabudovaná varná deska. Lednici jsem nemohla najít. Nakonec ji otevřel a vyndal z ní něco. Zeptal se, zda chci toast, nebo něco jiného. Opověděla jsem, že bych si dala lupínky, jestli je má. Vyndal z jedné skříňky Hraběte Čokulu. Musela jsem se usmát. Měla jsem to strašně ráda. Z lednice ještě vyndal mléko a usmál se. Zarazila jsem se. Potřebovala jsem misku. Koukla jsem se na něj. "Myslíš, že to budu jíst z krabice?" Zasmála jsem se, ale on se zatvářil ublíženě. Rychle odběhl a vrátil se. Na sobě měl už spodní prádlo. Prý ta myšlenka, že pod tím županem nic nemám ho vzrušovala. To mi vykouzlilo na rtech úsměv. Nakonec vyndal ještě misku se lžící. Nasypal mi Čokulu do krásné skleněné misky a zalil mlékem. Pro sebe si udělal to samé a seděl vedle mě. Nijak se nehrnul do rozhovoru, tak jsme mlčeli.
Když jsme oba po chvíli dojedli, odnesl naše misky a dal je do dřezu. Sedl si na židli vedle mě a usmál se. Pak konstatoval, že bych měla jít domů, ale mě se ani trošku nechtělo. Po půl hodině dohadování, zvítězil. Převlékla jsem se do svého oblečení a čekala na něj. Nakonec jsme spolu odcházeli z jeho domu. Hala byla obložená mahagonovým dřevem. Držel mě kolem pasu a já se k němu tiskla. Nechtěla jsem ho opustit. Nakonec mě dovedl ke svému autu. Lamborghini to bylo. Dovedl mě na místo spolujezdce. Přešel na místo řidiče a pohladil mě po noze. Řekl, ať vydržím, že to spolu zvládneme. Věřila jsem mu, ale věděla jsem, co mě čeká doma. Auto se rozjelo a já se celou cestu dívala na krajinu. Zjistila jsem, že bydlí v nejluxusnější čtvrti města. Všechny ty domy, které tam byly, byla přenádherné. Divila jsem se, za co lidé utrácejí. Na jednom dvoře měli obrovskou fontánu. Vypadala krásně, ale já bych to doma mít nemohla. Viktor jel na takové auto docela pomalu. Ne, že by mi to nějak vadilo, chtěla jsem s ním být co nejdéle. On s semnou zřejmě také. Z očí mi začaly téct slzy. Myslela jsem si, že zrychlí, ale on jel stále stejným tempem. Najednou se ze zatáčky vyřítil nějaký magor, a jak se mu Viktor snažil vyhnout… Zavřela jsem oči, uslyšela jsem akorát ránu, hned na to tupou bolest do hlavy a černo…

Kam dál